Alexandra

Když se v lese
Snese
Temná noc
Nezbývá než křičet o pomoc
Strach zacpe ti ústa
A nutí tě zůstat
A nedělat nic
Tak nezbývá než tiše stát
A křičet z prázdných plic

V tom plachtí tvůj smích
Jak v oblacích ptáci
V sametových
Tvých dlaních se ztrácím
Jako v chrámu
Z nebeských trámů
Sníh
Dolů se snáší
A zase ten smích
Co odpeláší
Někam k ránu...

Komu chce se
V lese
Umírat
Pohřbený být někam pod vývrat
S čenichy nízko
Už vlci jsou blízko
Strach tvůj chtějí pít
Tak nezbývá než tiše stát
A s nimi hrůzou výt

Amulet

Našel jsem na rohu ve škarpě u cesty,
zrovna když ujel mi vlak,
na zlatém řetízku amulet pro štěstí,
lesklý až přecházel zrak.
Povídá: "Lepší jsem než všechny ztracené podkovy,
lepší než čtyřlístek jsem,
na všechny otázky ihned ti odpovím,
jenom si mě na krk vem!"
Štěstí je když z okna vylomíš mříž,
největší štěstí je ale když...
Když z noční můry tě probudí kohouti,
štěstí se málokdy vystřelí na pouti.

Na krku ozdobu, jak děvka podvazky,
řekl jsem: "No tak mě veď."
Na čele zpocený, kladl jsem otázky
a čekal na odpověď.
Proč tě mám navěky vpálenou v paměti,
proč mívám o tebe strach,
proč tě smím dvakrát mít a už ne potřetí,
proč zrada vítězí na miskách vah?
Štěstí je když zase vedle mě spíš,
největší štěstí je ale když...
Když tvoje štěstí mě nemusí zarmoutit,
štěstí se málokdy vystřelí na pouti.

Směje se Madonna ze svého obrázku:
"Stoupnul sis na tenký led.
Přece bys, proboha, nevěřil na lásku,
proč by ses ohlížel zpět?
I láska dovede člověku ublížit,
věř mi, já dobře to znám.
Vždyť pro ni syna mi přibili na kříži,
vždyť pro ni nakonec zůstaneš sám."
Štěstí je když najdeš útulnou skrýš,
největší štěstí je ale když...
Když dítě ukryješ před vrahy do proutí,
štěstí se málokdy vystřelí na pouti.

Amulet vzal jsem a daleko zahodil,
byl to jen prokletý lhář,
vždyť ani nevím už, proč jsem se narodil,
nepoznám svou vlastní tvář.
Stojím a dívám se cizíma očima,
že cizí mám prázdnou dlaň,
na šíji pokousán zubama vlčíma,
ze štěstí, živote, splatil jsem daň.
Štěstí je neklesnout zas o kus níž,
největší štěstí je ale když...
Když rány osudu záda ti nezkroutí,
štěstí se málokdy vystřelí na pouti.

Blues o naději

Jsem loďka bez vesel
plující po moři
Hříčka proudů
podivných drah
Jsem voda co neteče
Oheň co nehoří
Největší proha
Největší krach

Jsem kufr v úschovně
co nikdo si nevyzved
Jízdenka do nikam
a snad ještě dál
Na střeše plamen
V kamnech led
Jsem z bílého cukru
obranný val

Snad jednou zjistím kde je mé místo
Kdepak svůj přístav mám
Snad je tam ticho snad je tam čisto
Tebe se Bože můj ptám:

Můj vysněný cíl kde vlastně leží
Kde je má nebeská mzda
Kdy splní se sen co hlavou mi běží
Co se mi každou noc zdá

Černý pasažér

Toulám se po zastávkách
Topím se v beznaději
A tiše závidím
Těm co se líbat smějí
Na hlavu sypu popel
Zubama rvu si vlasy
A zatím samé možná
Zatím jen samé asi

Nevím proč nevím kam
Zas jedu bez jízdenky
Cítím že život můj
Drží jen vlásek tenký
Těžký dech a slepý zrak
A srdce v hrudi pálí
Myslím že vidím teď svět
Tak jak Salvador Dalí

Nikdo se neptá proč
Nikdo se neotočí
Chtěl bych svět vyrazit
Z těch míst tam za obočím
Kdo řídí zeměkouli
Zazvonit třikrát dlouze
Třeba i zastaví mi
Na tenhle signál nouze

Davídkovi

Slzy a vzdechy
pod peřinkou -
mé dítě pláče.
Tiše, jen tiše,
houpy hou.
Vždyť vzbudíš všechny spáče.
Broučky i motýly.

"Tatínku, prosím tě,
já nechci umříti."

Beruško moje,
co je to za nápad?
Ty přece neumřeš.
Tak jako sluníčko
odchází na západ,
tak jednou odejdeš.
Jako my všichni.

Pak přijde noc
kdy sluníčko nesvítí,
ty budeš spinkat.
Jen tiše lež,
miláčku můj.
Kdo by chtěl umříti?
Spinkej, ty neumřeš.

Dioptrický blues

Počpak se tvářím
na svět tak mile
no to je jasné
já dnes zapomněl si brýle
Vše co bylo křivé
najednou je rovné
a co strnulé bylo
zničehonic se pohne
Jak je mi krásně
žádní Honzové a žádné Petry
můj svět malý
do mlhy se halí
na výšku měří
necelé dva metry
Tak si kráčím
a ani nevím kam
jak jen rozeznat
co pravda je a co je klam
Já jenom znám
kde vpravo je kde vlevo
jsme tu jen my dva:
já slepý a mé slepé střevo
Jenom se bojím
že brýle se zas zjeví
že se všechno vrátí
já nechci vědět to co nevím
aby svět zas byl
příliš ostrý na můj vkus
Tak dokud můžu
chci tady zpívat
svoje dioptrický blues.

Doddie

Ze země do oblak
vysoko stoupají
předlouhé schody
dlouhé ach Bože tak
má malá Doddie
že nevím
jestli je zvládnu
spadnu?
z hor až do údolí
moc uplyne vody
má malá Doddie
než zase se sejdem
jestlipak zvládneš
světa svody
záchvěvy módy
má malá Doddie
jsem v právu
když se ptám
jak ty schody
zvládnout mám
Doddie?

Eva

Do noci mlčky tvoje oči svítí
z tmavého kouta zahrady.
Ten pohled náhle za ruce mě chytí
a zkroutí mi je za zády.

Nemá to cenu pokoušet se schovat,
rychlý jak blesk je ten tvůj chvat.
Slyším jak něžně šeptáš zas a znova
"Ani se nehni, já mám hlad!"

Nechápu,
co se to se mnou děje,
do čeho jsem to zase vlít.
Slyším jak
někdo se blbě směje,
kdo by to asi mohl být?

V hlavě mi dýchá tvoje síla,
je plná divných nápadů.
Na tváři úsměv imbecila,
tiše si slintám na bradu.

Já Mě 100

Srdce tepe mi
v rytmu semaforů
zvenku dovnitř
ze všech a do všech pórů...

V hluku velkoměsta
jsme němí jako ryby
místo slov jenom gesta
jen samé sliby chyby
když nechceš tvoje škoda
jenomže samá voda
samá voda...

V žilách se valí dav
ranní šichta
noční šichta
vyber si směr a plav
už žádné vítězství jen plichta
zase plichta...

Na cestách místo lamp
svítí pouliční oči
kostelní zvon
jak zdivočelý kočí
prohání sem a tam
temné noční víly
jež tančí s úsměvem
motorové pily...

Jaro

Až nastane čas oblevy,
jak cukr rozpustilý
já chtěl bych v tobě roztát.
A všechny tvoje úsměvy,
které ti ještě zbyly
od tebe darem dostat.

Však nyní v časech závějí
jsme po pás ve sněhu
a opouští nás síla.
Já hledám aspoň naději
v myšlenkách na něhu,
co mezi námi byla.

Jericho

Počkej lásko,
netoč se zády,
nesmíš mě nechat ve štychu.
Já vím, že trable
mají mne rády.
Jsou vysoké zdi v Jerichu.

Počkej lásko,
nesmíš být krutá
a nesmíš sázet na pýchu.
Nechci být sám
jak bota zutá.
Jsou vysoké zdi v Jerichu.

Počkej lásko,
jsi dívka chudá,
či bohatá dáma v kožichu.
Víš je to jedno,
krev u všech je rudá.
Jsou vysoké zdi v Jerichu.

Počkej lásko,
když u páteře
míříš mi nožem na míchu.
Nechci mít pocit
uštvané zvěře.
Jsou vysoké zdi v Jerichu.

Počkej lásko,
přiviň se ke mně,
jsi krásná až člověk nedýchá.
Pak ruku v ruce,
ukryti ve tmě,
uprchnem spolu z Jericha.

Kamínek

Jsem pouze člověk nic víc
Z hlíny uhnětený
Pár mříží do okenic
Obejmout čtyři stěny
Desetkrát deset stop
Lze přejít tam i zpátky
Země vzduch a pak je strop
A žádné křižovatky
Na srdci tolik slov mám
A inkoustu tak málo
Kdybych tu nebyl už
Co by se asi stalo?
Copak lze pochopit
To co je neprožito?
Komu z vás opravdu
Přišlo by to líto?

Hladová černá brána
Polyká bez přestání
Od rána až do rána
Ty co se neubrání
Drátem pod napětím
Mám paže omotané
Vím že už neuletím
Vím dobře co se stane
Promiňte odpusťte mi
Možná snad někdy příště
Vstupenku dostanete
Přímo na popraviště
Nic víc než zeď už není
Jedna cihla druhá cihla
A kdopak modlil by se
Aby se kulka vyhla?

Sedíme na míse
Jedna pro dvacet lidí
Ten co dnes stydí se
Zítra se nezastydí
Jsou z nás jen obrysy
Znavení napůl slepí
Píšeme dopisy
Jež nikdo nerozlepí
Mít odvahu a sílu
To by se snadno řeklo
Naděje neumírá
Přežije tohle peklo?
Víc nejsme než jen čísla
Vyrytá do zápěstí
Hromádka popela
Který jde snadno smésti

Kamínek v kapse mám
Pálí při každém kroku
Na hrob ho někomu dám
Co žil tu tolik roků
Pořád jen dál a pryč
Utíkám z Osvětimi
Stále se však jako míč
Vrací ten pocit viny
Přede mnou slunce
Za mnou jen temné mraky
Děsí mě představa
Že byl bych s nimi taky
Síla a odvaha
Jsou pro mě už jen slova
Nikdy už vážně nechci
Zpátky se vrátit znova!

Klid

Dveře jsou ještě dokořán
jak rozevřený chřtán,
bezzubý úšklebek -
skoro jak můj vztek.
Jen průvan tady zbyl,
ten těmi dveřmi snad
(aby to mělo styl)
za tebe práskne rád.

Zmizel jsi jak stín,
i s kufrem plným vin
a s hříchy po kapsách
jen v koutě nechals hrách,
aniž jsi jen hles,
fakt poved se ten trik.
Ten bezbolestný řez
měl umlčet můj křik.

Jen jdi si o dům dál,
už dost sis toho vzal.
Snad něco mohlo zbýt,
jen ne ten děsný klid.
Jsi jen zbabělý zběh,
co bez hrdosti šel,
jen aby nevyslech
to, co by slyšet měl.

Kocourkova lákací

Pojď!
Hlaď mě, až to zajiskří.
Pojď,
donuť mě tiše příst.
Dřív než slunce
bolestí se rozjitří,
naučím tě
z dlaní číst.

Pojď!
A broď se hebkou srstí.
Pojď,
zkus pár chloupků
do herbáře vzít.
Všechna má slast
ať teče mezi prsty.
Pojď,
ať můžem jít.

Pojď!
Ať oddělíš ouška má
od vlasů šedivých.
Pojď,
jen počkej, až bude tma,
až nikdo nespatří
divy, jež skýtá stín
a klid
a smích...

Kolik jen řek

Kolik jen řek v sobě máš?
Kolik bystřin, co z hor se prudce valí,
kolik potůčků
a kolik vodopádů?
Kolik zřídel, co horká jsou až pálí,
a kolik fontán
jen tak pro parádu?

Kolik jen řek v sobě máš?
Širokých tak, že sotva vidíš břeh.
A kolik pluje
tam bludných holanďanů,
jež hledají, kde pramení tvůj dech?
Ztraceni v mlze
už slyší zvonit hranu.

Chtěl bych být,
ach Bože aspoň na chvíli,
jedním z těch,
co kdy se v tobě topili!

Láska

Láska se schovává
za barevný sklíčka
kaleidoskopu obětí.
Do nebe, či do peklíčka,
kam asi poletí?
Když roztáhne svý nový pestrý krovky,
jako už před tím tolikrát,
znáte ji dobře
z obrazovky.
Kdopak ji vážně může brát?

Láska má za nehty
spoustu zaschlý špíny,
to kdysi býval pot z tvých zad,
zaleze si pod peřiny
a v botech bude spát.
Když roztáhne svý nový pestrý krovky,
kapsy má plný kondomů.
A půjde ráda
za tři stovky
až k tobě přímo do domu.

Mrazivé svítání

Když mluvím o Bohu
myslívám na tebe
protla jsi oblohu
křísla jsi o nebe
shořela v oblacích
zmizela jako sen
vídám tě v zázracích
bezmála den co den
modlím se za to že jednou snad
spatřím tě zas na zem dopadat
vyběhnu v mrazivém svítání
lásku si nachytat do dlaní.

Hledám tě na cestách
v lesích i na poli
proč pořád mám jen strach
že mě to přebolí
že zítra nebudu
vědět to co vím dnes
navzdory osudu
strkám tě do kapes
modlím se neztrácím naději
věřím že dřív nebo později
najdu tě v mrazivém svítání
lásku si nachytám do dlaní.

Na kraji

Stalo se to zase,
skoro na den přesně,
stojím nad propastí,
nad vysokým srázem.
Je to špatný zdá se,
pane Bože snes mě,
vysvoboď mě z pasti,
chci zas zpátky na zem.

Zrovna tam co stojím,
půda už se drolí,
mráz mi cosi píše,
na zpocená záda.
Docela se bojím,
vím už jak to bolí,
když se z velkých výšek
na kolena padá.

A až budu na dně,
kam sotva někdo vkročí,
kdo se bude snažit,
kdo napne své síly?
A kdopak mi zrádně
pásku strhne z očí,
na prosící paži
přeřízne mi žíly?

Na křídlech slávy

Na klapky psacího stroje
bubnují do boje
pojí slovo k slovu
větu k větě
stojíce na prahu
slávy na tomto světě

a tvoří hodně a dobře
a hodně a lépe
a pak už jen hodně

sláva se třepe
na stožáru jak bílá vlajka
motýl - oběť holocaust
jak Faust
ve spárech nejnižšího

sazemi potřísněný strop
a krví psaná knížka
plná stop
slz
a řas
a těžkých vteřin volby

skrz klapky psacího stroje
popsána duše tvoje
tvá pýcha
i tvůj stud
a vše co je ti vlastní

až dopíše
až dotvoří
až motýl dohoří
poklekne a zas a znova
bude se modlit
k Bohu stvořenému
dle obrazu autorova
tato slova:

ať nezahyneš
buď ve všech myslích
kniho moje
skrze klapky psacího stroje
amen!

Opona

Z vysokých pater nebe
Opona ze železa
Minutu za minutou
Na naše hlavy klesá

A točny otáčí se
Až člověk z toho zvrací
Do naha vysvlečený
V groteskní dekoraci

Kdo bydlí v provazišti
Koho to tolik baví
Když s chutí z třetí lávky
Plive na naše hlavy

Jak kámen uvázané
Na krku všechny strasti
Skáčeme do propadla
Tak jako do propasti

Opona ze železa
Pomalu už nás drtí
A každé představení
Ke konci páchne smrtí

Panenka

Toč se a otáčej, kruť se a vrť,
stále se usmívej, panenko v kantýně.
Smažený sýr a dvakrát pstruh na víně,
tatarku, hranolky a na lásku smrť.

Hrnečku vař,
ty na stoly nos
panenko v kantýně.
Kdopak je na vině,
že sedím tu sám,
bez klobouku bos?

Běhej a pobíhej, panenko v kantýně,
stále se usmívej, ač je ti nanic.
Kuřecí salát, tři knedlíky navíc...
Hej! Slečno! Zaplatím (dvě pusy po kině).

Pedofilozofická

Má láska k tobě
Je jako dostih
Co nikdy vyhrát nedá se
Že trestně právní
Hrozí mi postih
Je drobná vada na kráse

Neboj se, počkej
Hodný jsem strýček
Na doktora pojď se mnou si hrát
Když budeš hodná
Koupím ti míček
Panenku Barbie i sto čokolád

Pofoukám jemně
To tvoje bebí
Koleno odřené od škváry
Nahmátni v kapse
(ať v sedmém jsem nebi)
Tyčku a dva sladké bompary...

Policejní

Až letní bouře vyhodí
na nebi slunci pojistky
a město v náhlé temnotě
až bude klidně dřímat,
tak v tomhle čase bezpráví
svých vlastních prstů otisky
pomalu, něžně, potají
já chtěl bych z tebe snímat.

Pěčlivě jeden za druhým,
desítky, stovky, tisíce,
ve všech těch hebkých zákoutích,
ve všech těch tajných místech.
Já ve tmě celý ukrytý
v převleku za svit měsíce
pak nad ránem bych políbil
tě na křížový výslech.

Poslední Hamlet

Monolog tiše sípe
svým hlasem rozechvělým,
na pleši kapky potu,
kdysi snad býval skvělý.
Více smělý.

V pavoučí síti replik
se jako moucha třepe,
údy má trémou chromé
a oči napůl slepé.
Srdce tepe?

Publikum rozespalé -
pevnina na obzoru,
on prasklá žárovka je
v bodovém reflektoru.
Bezesporu.

Smrt (aspoň na jevišti)
zkrátí to utrpení,
stále se snaží najít,
doufejme bez prodlení,
to co není.

Když k lebce promlouvá,
dívá se do zrcadla,
každý snad přeje si už,
opona aby spadla.
Ať je padla.

Pouta

Vzpomínám si dobře, je to jako dnes
ty připoutals mě vášní za ruce na pelest
až bolelo to trochu, tak to bylo fest
a bylo to tak krásné, až to nešlo snést.

Tys býval samý úsměv, byl jsi samý rým
jak bylo by to dál, to už se nedovím
všechno už je pryč, jak nad požárem dým
chtěla bych se zeptat, však nevím, jestli smím.

Vzpomínám
až pálí z toho pouta z časů hedvábných.
Vzpomínám
a najednou mám na rtech svůj starý smích.
Vzpomínám
tys byl první z těch mých lásek proradných.

Ta pouta nešla sundat a škrtila jak had
už byla samý uzel a rezavá jak drát
já chtěla se jich zbavit, Bože, tolikrát
a vymotat se tak z těch věčných lží a zrad.

Zda vůbec se to stalo, to ví jen pán Bůh sám
však proč když vzpomenu si, tak slzy polykám
a z čeho na zápěstích těch pár jizev mám
kde by se tam vzaly, když byl by to jen klam?

Přesně tak

Je to tak běžné,
jako tkanička
co vážeš každé ráno,
jak hraní na piáno,
jak přísně tajná psaníčka
zbrkle psaná na piják.
Přesně tak.

Je to tak běžné,
jako panika
když ztrácíš pevnou půdu,
jak díra v sudu,
jak z města když se utíká
na první ranní vlak.
Přesně tak.

Je to tak běžné,
že tady voníš
každičkou chvíli,
tvé dlaně něžné -
dvě sovy sněžné
zase mě zpily.
Jak?
Přesně tak.

Je to tak běžné,
jako hladina
v níž slunce zrcadlí se,
jak třešně v míse,
jak vše co spadne do klína.
Je to zázrak nad zázrak.
Přesně tak!

Self esteem

Sám k sobě náhle vzplanul
jsem velkou nenávistí,
a říkám si to jasně:
tady už končí sranda!
Co proti sobě chystám
já náhodou jsem zjistil.
Tak začla tahle krutá
má antipropaganda.

Ze všech stran kolem sebe
slyším ty hrozné zvěsti,
že začala už bitva,
v níž já proti mně stojí.
Jediné po čem toužím
je ze Země se smésti.
Zavřel jsem rychle oči,
stejně jak já se bojím.

Naděje na příměří
pomalu ve mně hasne,
sobě se nikdy nevzdám,
snad vyjednávat zkusím.
Už nevím co mám dělat,
jen jedno je mi jasné:
V téhle pitomé válce
já vždycky prohrát musím.

Sestřičkám

Uprostřed bolestí
a vzdechů
a dřiny
a zavřených dveří
kde na vteřiny
čas často se měří
uprostřed solí
slz neprolitých
a tváří
a holí
a těl tolik zbitých
vy v časech zlých
kdy málokdo věří (čistě jen z odporu)
lžím farizejských doktorů
že bude líp
a chcíp
by raději
vy držíte v rukou svých
naději.

Soud

Jsem vězeň
tvých rtů a očí
a soud byl tak krátký!
Už nemůžu
a ani nechci
zpátky.
Přišel mě zatknout
jediný úsměv
svědčilo polibků pár,
to, že jsem sám
mi za vinu dal
slavný tribunál.
A každičký dotyk
tvých něžných dlaní
byl u toho stání.
Pak rozsudek zněl
rozlehlým sálem
a já se chvěl
touhou po odsouzení.
Že vinen jsem,
to přiznal jsem rád,
nač se vymlouvat?
Tak z prstů mříže,
z tvých úsměvů
a pohledů
už uniknout nesvedu.
A proč bych měl?
Vždyť sám jsem to chtěl
a tajně si to přál.
K lásce na doživotí
odsoudil mě tribunál.
Jsem vězeň
tvých rtů a očí.
Jen čtyři stěny,
jen dva páry rukou.
Dokud se v zámku
klíč neotočí,
zůstanem spolu.
Ten klíč je však kdesi
na jižním pólu.

Strop

Jsi hvězda
navždy přilepená
na nebi mýho pokoje
tajemnou září obestřená
jsi dítě
a už dávno žena
jsi svatá z mýho orloje.

Jsi hvězda
co už dávno letí
kamsi na konec vesmíru
do noci svítí jas tvý pleti
jsi hvězda
já tvý hvězdný smetí
na nebi mýho kvartýru.

Střípky

Bůh není slepý,
jen hledí skrze střepy
našich soudů.
Vinen, či nevinen?
Stvoříš, či zabiješ?
Na kterou z misek
střípkem svým přispěješ?

Bůh není slepý,
jen neví kam se dívat.
A neví co je líbat
a kreslit po flámu
na tvoje záda obraz bez rámu.
Štětcem z velbloudí srsti,
anebo jen tak prsty...

Šachy

Řekni mi jen jak
prolomit ten kruh
marných slov a snah
zamotaný tak
zatím je to šach
zatím ještě víš
že máš mě trochu rád
ale příští tah
to už bude mat.
Vím že musím dál
tu hloupou hru hrát
když odejde král
královna jde spát
jsem sama, ty sám
nemůžu se smát
bez pravidel mám
pravidelný pád
dřív pěšec dnes král
zítra střelec zas
vím že musím dál
hrát ty šachy v nás.

Nekonečný boj
s mečem zdvihnutým
táhnem do bitev
věčný nepokoj
nepoteče krev
v téhle válce spíš
dojde na slzy
až odezní hněv
smutek nezmizí.
Dneska bílé mám
zítra černé snad
ze dvou věží tam
postavím si hrad
svůj obranný val
svoji pevnou hráz
jen ať další král
zas mi srazí vaz
cítím střelný prach
slyším palbu děl
zůstaň, já mám strach
řekni, kam bys šel?

Jen chvíli se zdrž
okamžiků pár
tahle dlouhá trať
se běží na výdrž
anebo se ztrať
nechci tě už znát
táhni na e5
kliď se, no tak ať!
Nevracej se zpět.

Šťastná hvězda

Zas se mi stýská,
když pátrám po obloze.
Kdepak se skrývá?
Někde za velkým vozem,
možná v souhvězdí
Vysmáté Medvědice...
Já blázen zapomněl jsem,
já blázen zapomněl jsem
své šťastné hvězdy
souřadnice.

Jak malé děcko
jen vztekle kolem kopu.
Marná je snaha
armády teleskopů.
Nevím co dělat,
já mám už podezření,
že moje šťastná hvězda,
že moje šťastná hvězda
snad na obloze
vůbec není.

Den za dnem letí,
hledám od pólu k pólu.
Dívám se vzhůru
a ona doufám dolů.
Nevím to jistě,
vždyť nemám žádnou zprávu.
Možná že letěla jen,
možná že letěla jen
do hvězdných dílen
na opravu.

Z mé věčné smůly
už byla utahaná.
Možná že svítí
teď někde na Bahamách.
Možná že září
teď pro svalnaté borce
má šťastná hvězda někde,
má šťastná hvězda někde
na břehu moře
na Malorce.

Pomozte prosím,
už vážně smutno mi je.
Rád bych se vydal
do jiné galaxie.
Musím ji najít,
já už vůbec nemám čas.
Svou šťastnou hvězdu musím,
svou šťastnou hvězdu musím
na noční nebe
zavěsit zas.

Tak pomalu čas ubíhá

Tak pomalu čas ubíhá,
když nejsi tady.

Vidím minuty, jak řadí
se jedna za druhou,
tak opilé,
že sotva stojí na nohou.
Mé "Vrať se, vrať!"
slyšely jak šeptám snad,
tak asi šly se namazat.

Jedna se směje, křičí: "Blázne!
pochop,
čím víc se těšíš, tím víc to vázne."
A pokračuje důvěrně:
"Já vím, že je ti mizerně,
však pomoct se ti vážně nedá.
Hej, nedívej se tak,
no fakt to nejde.
Leda...
Tak dobře,
to je moje rada -
Rychle ukaž času záda.
Ty jeho pán jsi, ne on tvůj,
on musí poslechnout tvé Stůj!
a stejně tak i tvoje Leť!
Tak ahoj, musím zpět.
Hned teď."

Pak sebrala své vteřiny
a zmizela mi pod skříní.

Té i Tamté

(?)
Řekni jak vydržet mám
všechny tvý žhavý svody
když tvoje ruce jsou
jako dvě elektrody
jsem jako cukr co
skočil do horký vody
řekni jak zvládnout mám
svůj smysl pro podvody

(!)
Ty víš že snažím se
seč mi síly stačí
když stojím na římse
tak sám až je to k pláči

(?)
Řekni jak zvládnout mám
svůj smysl pro podvody
jak se dá nadělat
víc užitku než škody

(!)
Ležíme v posteli
jako dva zavináči
kam jsme to dospěli
sami až je to k pláči

U nás

Za městem město, za sadem sad,
místo, kde zpívají jen mramoroví ptáci,
tam není nikdy teď, čas zůstal někde stát
a člověk co se nevyzná, se v letopočtech ztrácí.
Vzpíná se kůň
z bílého pískovce,
kamenný vlk
se sápe na ovce,
slídové řeky,
v nich opukové ryby,
úsměvy z křemene
a keramické sliby.

Za tvrzí tvrz, za hradem hrad,
vysokou zdí sepnutý v obruči,
tam noc střídá jen noc, a v noci musíš spát,
tam sotva někdy někdo poštu doručí.
Z křídových mraků
prší oblázky,
žádná odpověď
na žádné otázky,
nápis za nápisem,
hvězdičky a křížky,
mramorové hony
na žulové lišky.

Za domem dům, za branou brána,
svíčky se rozpustily ve voskové louži,
ze zrezlých ampliónů ozývá se hrana,
tam nikdo po ničem už nikdy nezatouží.

Vánoční

Když ve vzduchu je cítit mráz,
my zpití jsme zas pod obraz
a za okny se čerti žení.
Když venku hustě chumelí,
Ježíšek dárky nadělí
z vděčnosti za své umučení.

Když cukrovím jsme nacpaní,
hltáme prášky na spaní
a venku pořád ještě sněží.
Když zábradlí je nízké moc,
hlas zvonů čeká na půlnoc,
než začne na nás padat z věží.

Když milost zdá se na dosah,
když z Boha chvíli nejde strach,
když na odpustky máme slevu,
když dveře každý zamyká,
když před spásou se utíká,
čekáme už jen na oblevu.

Zakletá

Zakletá v peří polštáře mého
ach ty má Něho
jsi středem všeho.

Podivná planeta
jež od léta do léta
v peří jsi zakletá.

A mám hrozně rád
když večer jdu spát
ty pod tváří voníš
jak broskvový sad.

I kdybych byl slepý
uprostřed stepi
našel bych tě
mezi stovkami žen
zas tebou omámen.

Zloděj času

Udeřil blesk do hodin
čas na čas náhle změnil spin
svět rozletěl se v pouhé střepy
ty sotva někdy někdo slepí
když každý zůstal napůl slepý
pořezaný od střepin.

Sám uzavřený v soukolí
čekám jen až čas povolí
jak briga těsně před vyplutím
čekám na vítr bez pohnutí
až vynesou mě zpod té suti
křídla sokolí.

Mám náskok
před zloději svíček
před všemi těmi kteří kradou čas
před tím co ztratil od Orloje klíče
aby nic nepropás
před každým z vás.

Tak v tomhle čase bezčasí
kdy každý téměř zoufá si
kdy proroci jsou drzí lháři
do stolů bijí svými snáři
se svou falešnou svatozáří
konec ohlásí.

Já pro všechny mám času dost
čas pro zlost i čas na radost
jen s nastavenou přijďte dlaní
já štědře nasypu vám na ni
čas pro všechna tajná přání
mám úvěr na věčnost.

Mám náskok
před těmi co se mýlí
před všemi těmi co si zlámou vaz
před tím kdo chce být vždycky první v cíli
aby nic nepropás
já jsem čas.

Zpět

Někam jdu, to vím,
ale nevím kudy.
Veselý jak mim
metám kozelce
a válím sudy.
Pořád dál a dál
samá boule, samý šrám,
chci jen hrát, co jsem hrál,
se vším všudy...

Kudy kam, co víc
já potřebuju znát?
Domů na měsíc
zas vrátit se zpět
tam odkud jsem spad.
Pořád výš a výš,
pořád stoupat tam kam chci,
sám sobě blíž.
Chci zase hrát.

Zpověď

Ach, pane faráři,
hřešil jsem jako ďas.
Už zhruba od září
při každém Zlomte vaz
já líbal na ústa,
vášní už hořící,
naši inspici.

Ach, otče, přísahám
při Božím početí,
hřešil jsem jako trám.
Když zvonilo potřetí,
já líbal na stehna,
kdysi jak z ledu,
naši nápovědu.

Ach, pane faráři,
moc se vám omlouvám
za úsměv na tváři,
který teď nejspíš mám.
Já líbal na ňadra,
abych se cítil fit,
tu holku z rekvizit.

A když světla dozáří,
když opona spadla,
pak pane faráři...
Jsme přece u divadla.
Takže to zkraťme,
ať nejsme tu do setmění:
Chci rozhřešení!