Předehra

Chlapec:
Hej! Haló!

Princ:
Hej! Haló!

Chlapec:
Hej! Haló!

Trpaslík:
Čert mě vem!
Vím já, kde zas to jsem?

Chlapec:
Hop, hop, jsme tu poprvé.
Snad bude se tu líbit nám.

Princ:
Vhodné místo, zdá se...

Chlapec:
Pozor!

Trpaslík:
Zas jen další půda.
Tisíc jich bylo a tisíc ještě zbývá,
jen tma jak v pytli,
jak už na půdách to bývá.

Princ:
Vhodné místo zdá se mi...

Trpaslík:
Jen děsná špína a všude prach.

Princ:
Vysoko jsme nad zemí...

Trpaslík:
Jen temné kouty co jde z nich strach.

Princ:
Proč bys měl to vzdávat hned?

Trpaslík:
Ó, ó!

Princ:
Ó, my chceme jen své místo mít.
Jít místo hledat si své, kde dá se žít.
Své místo mít,
své místo mít,
své místo mít,
kde dá se žít, kde dá se snít.

Princ a Chlapec:
Své místo mít,
jen hvězdám blíž když máš svou skrýš.

všichni:
Své místo mít, kde slyšet dá se zas náš hlas.
Své místo mít, kde snad se vrátí víra v nás.
Své místo mít, kde vládne mír, kde vládne klid.
Své místo mít, kde dá se žít, kde dá se snít.

Mezi nebem a zemí

Princ:
Ty, jenž se plavíš v hlubokých nocích,
kam loď tvá se ztrácí?
Řekni, proč jsi na nás zapomněl?
Nezabloudíš snad tam v té ohromné dálce.
Tak Převozníku náš, přijď zpátky k nám...

všichni:
Přístav náš, to je pod hvězdami půda.
Ať východ, západ, noc či den,
znamení tvé já čekám jen.
Najdi ten přístav náš.

Přístav náš, to je pod hvězdami půda.
Hlas náš stoupá výš a výš,
tak Převozníku snad už víš,
sem k nám že mířit máš.

Princ:
Pro nás je Zem, už jsem si jist,
tím nejcizejším ze všech míst.

Trpaslík:
Kdo vážně o nás moh’ by ještě stát?

Princ:
Náš domov, ten je vzdálený.
Už není tady na Zemi.

Trpaslík:
Kam zmizel ten, kdo dřív mě míval rád?

Chlapec:
Snad pluje už loď tvá!

Princ a Trpaslík:
Přijď! Přijď! Přijď! Přijď!

všichni:
Přístav náš, to je pod hvězdami půda.
Mezi nebem a zemí zvláštní svět,
tak Převozníku vrať se zpět,
najdi ten přístav náš.

Princ
Své místo mít,
kde slyšet dá se zas náš hlas.

Trpaslík:
Své místo mít,
kde snad se vrátí víra v nás.

Chlapec:
Své místo mít,
kde vládne mír, kde vládne klid.

všichni:
Své místo mít,
kde dá se žít, kde dá se snít.

Ach, to by bylo pěkné!

Bábinka:
Víc, víc,
čím víc mám let, tím sil mi ubývá.
Víc, čím dál víc,
jak letí čas, mám chuť si říct:
Už to vzdej, ty bábo stará...
Copak ti zbývá?
Není tu nikdo,
komu bonbóny dát,
komu zpívat, když jde spát,
vyhnat pryč ten klid, ten chlad,
koho mít rád...

Tak jen kdopak by se rád
rozmazlovat dal, kdo by si tu hrál,
a ze spíže džem si bral, žil si jak král?
Jó, mít já tak vnouče!
To by bylo tak fajn.

Jak on buchty by mi krad',
potom by se šel schovat pod postel,
ach, ten by se u mě měl, všechno by směl!
Jó, mít já tak vnouče!
To by bylo tak fajn.

Vnuk můj
ohněm aby plál,
trochu drzý byl,
hodně by se smál,
plný byl by sil,
pořád měl by hlad,
neměl by se bát
zpívat nebo řvát,
vždycky aby chtěl
proti proudu plout,
vymet každý kout,
krásný aby byl,
naplno by žil
jak žila jsem já!
Olé!

To je on

Trpaslík:
Mladý princ a jeho dobrý kamarád
našli v růžích krásnou dívku sladce spát.
Jak a čím ji probudit, kdo lepší je z těch dvou?
Ten kdo sázku prohraje o hlavu přijde svou.
Celou noc jí zpíval jak moc rád ji má,
ona však spí dál, hlas jeho nevnímá.
Druhý princ ji políbil, ten sotva okem mrk.
Že jeden kuráž větší měl, druhého stálo krk.

Trpaslík a Chlapec:
Kdo ví, kdo ví, co tenhle duch je vlastně zač?
Kdo ví, kdo ví, jak princ náš zemřel, proč a nač?
Kdo ví, kdo ví, jak skončí tenhle příběh náš?
Máloco s osudem naděláš.

Princ:
Znám temný důl, tam strach jen a mráz tě svírá.
V místech, kde ďábel sám snad by se bál,
trpaslík náš tam na stráži stál.
Čeká jen, až ho někdo vystřídá,
kousek výš on přece sedm bratrů má,
jim vrátila se Sněhurka, tak čert vem celý důl,
a trpaslík náš ve tmě zůstal sám jak v plotě kůl.

Princ a Chlapec:
Kdo ví, kdo ví, trpaslík osmý zmizel nám.
Kdo ví, kdo ví, jak ztratil se a proč a kam?
Kdo ví, kdo ví, jak skončí tenhle příběh náš?
Máloco s osudem naděláš.

Chlapec:
Za dávných dnů
já urazil trůn.
Slyš krále jak říká:

Trpaslík:
Pro toho chlapce chci smrt!

Chlapec
Trest zlý a krutý byl pro chlapce co rád se smál.
On řekl jen nahlas, co každý už znal:
Koukněte všichni, je náhý náš král!
Tu náhle do dlaní vzal mě kat můj
a přesile kráčel vstříc.
Tak získal jsem přítele
když smrti tváří v tvář
stáli jsme statečně.
Co chtít jen víc, kdo může říct?

všichni:
Kdo ví, kdo ví, kam vítr začne zítra vát?
Kdo ví, kdo ví, proč chlapce chrání jeho kat?
Kdo ví, kdo ví, jak skončí tenhle příběh náš?
Máloco s osudem naděláš.

Kdo ví, kdo ví, co vlastně ještě čeká nás?
Kdo ví, kdo ví, kam jít a proč a v jaký čas?
Kdo ví, kdo ví, jak skončí tenhle příběh náš?
Máloco s osudem naděláš.

Tady velím já

Správce:
To co stále jen ruší můj klid,
co jen pořádku v cestě chce stát,
nemá právo tu na světě být,
pro svět hlavní je vždycky jen řád!
To co v zákoně není, to prý se může,
Podle nich všechno prý že se smí...
Z toho by člověk fakt vyletěl z kůže!
Však on už přejde je smích.
Tady jsem pánem, tady jsem pánem!

Toho blouznění bylo už dost,
k čemu pohádky, kouzla a sny.
Hloupé výmysly - z těch mám jen zlost,
bez nich klidné by byly mé dny.
Já tu pořádek zavedu,
skončím s tím chaosem,
každý ať pozná můj bič!
Dveře všem rebelům
přibouchnu před nosem,
jenom ať táhnou pryč!
Tady jsem pánem, tady jsem pánem!

Pro všechny platí tu jen zákon můj,
Koukej mlčet a v řadě jen v pozoru stůj!
Kdo do mojí vlády snad chtěl by se plést,
kdo se mnou si zahrává, ať čeká trest!
Protože, protože, protože, protože,
Protože, protože, protože, protože,
pánem,
tady jsem pánem,
tady jsem pánem já!
Jen já!

Navždy krásní I

Chlapec:
Někde tam, kde hvězdy září
vím, že je tam jedno místo, já ho znám.
Někde mám já psáno v snáři,
že ten přístav čeká dál na mě tam.
Dokořán otvírá se od věčnosti brána,
hvězdný prám tam navždy zakotví,
navždy snad už spustí své plachtoví.
Někdo, vím, čeká tam příjezd můj,
musím plout stůj co stůj
dál a dál jako v básních...
Vím, to je místo mé, svět navěky krásný.
Svůj sen já mám –
chci plout tam k výšinám,
vzhůru ke hvězdám.

Rádiové signály

všichni:
Z dálky míří k nám...
Z dálky míří k nám...

Ráďa:
Tichým hlasem šeptající.
V prachu hvězd se koupající.
Cestou dlouhou k nám už míří,
chvějí se, když vzduchem kolem

všichni:
víří, víří...
Víří, víří...

Ráďa
V barvách, pro něž slova schází
těm, kdo slyší, do snů náhle

všichni:
vchází, vchází...
Vchází, vchází...

Z dálky míří k nám...
Z dálky míří k nám...

Ráďa
V hvězdných krajích zpívající.
Ve vzpomínkách dřímající.
Vzpírají se zemské tíži,
slyšíš už jak jejich hlas se

všichni:
blíží, blíží...
Blíží, blíží...

Ráďa:
Tajemství své nesou k cíli,
čím jsou blíž, tím jejich píseň

všichni:
sílí, sílí...
Sílí, sílí...

(mezihra)

všichni:
vím, že v dálce nám
se skrývá svět, tak nádherný.
Hlas já slýchávám,
ač vzdálený, mně přátelsky zní.
Stovky světelných let k nám se řítí
jasná zář, co v srdci náhle cítím.
Už je blízko,
už je blízko nás!

Navždy krásní II

Převozník:
Někde tam, kde hvězdy září,
všechno krásné vrátí k nám se zpět.
Někde tam se ztrácí stáří -
kdo už není, bude žít zase smět.
Ruku dá ti tam svou najdenou,
kdo zemřel kdysi dávno.
Vzpomínkám se život navrátí,
se mnou na cestě se víc neztratíš.
Tak jen pojď, výš a výš,
se mnou plout teď už smíš,
někam tam ke hvězdám
jako v básních...
Tam najdeš ten svět můj,
svět navěky krásný!
Jak jen krásný, slovy sotva dá se říct...

Někde tam, kde každý mívá
odlesky hvězd v očích zářících,
někde tam se soumrak skrývá,
místo zloby na rtech mít budeš smích.
Zahoří jako sen plamenem
již dávno zhaslé svíce.
V světě mém všem zastaví se čas,
noc tam navždy vystřídá slunce jas.
Tak jen dej vědět všem,
někde tam čeká zem,
tichý kraj, nádherný jako v básních.
Tam najdeš ten svět můj,
svět navěky krásný!
Jak jen krásný, po čem toužit dá se víc?

Ráďa:
Tam kdesi v dálce
je svět, kde prý dá se
zpět vrátit své ztráty,
tam hříchy tvé čas stírá.
Tam kdesi v dálce
prý na nás čekají,
tam ti, které rád jsi měl
ruku nám podají.

všichni:
Tak jen pojď, výš a výš,
se mnou plout teď už smíš,
někam tam ke hvězdám
jako v básních...

Převozník:
tam najdeš ten svět můj,
svět navěky krásný!
Tvůj sen já znám –
chceš plout tam k výšinám,
vzhůru ke hvězdám.

Píseň o švestkových knedlících

Převozník:
Zvláštní je svět,
kolem dokola jen se sám pořád otáčí.

Princ:
Zvláštní je člověk,
čím uvnitř je naplněn, no tak řekni čím?

Chlapec:
Má své srdce.

Princ:
Má svou duši.

Převozník:
Pravdu svou on má i lež.

Princ:
Má své těsto.

Trpaslík:
Má svou pecku.

Chlapec:
Tajemství své má on též.

Ráďa:
Člověk rub svůj má i líc,
i v knedlíku je zdá se víc.

všichni:
Jak se vaří, ó ó ó ó,

Ráďa:
jen bábinka ví.

Trpaslík:
Ona ze všech nejlíp zná to.

všichni:
Té se daří, ó ó ó ó,

Chlapec:
knedlík švestkový.

všichni:
Tam se dává mouka,
tam se dává čas,
tam se dává znalost,
s tou jde všechno snáz,
tam se dává cukr,

Trpaslík:
tam se dává sůl,

všichni:
nejkrásnější chvíle,
když už prostírá se stůl!

Jo!
Jo!

Princ:
Když je člověk hladový,

Žabka:
tak mu bříško napoví,

Převozník:
Dej si knedlík švestkový!

všichni:
Přijde k chuti, ó ó ó ó,
každý dobře ví,
k zakousnutí, ó ó ó ó,
knedlík švestkový!

Duše v těstě zakletá.
DÁM SI JEŠTĚ!

Kniha kouzel

duchové:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná průzračný tajný první list.
Tam pro duchy je spousta dobrých rad,
jen ať hlupák se nás začne bát!

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná o hrdinech slavných druhý list.
Tam stateční jsou čtyři rytíři,
co s bezprávím se nikdy nesmíří.

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná mramorový těžký třetí list.
Tam napsáno je písmem kamenným,
že nepatří tvá lítost lidem zlým.

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná železný zrezlý čtvrtý list.
Že nebezpečí nechat napospas
své přátele by neměl nikdo z nás.

Čáry a kouzla jsou tu, marná sláva,
vítězný boj vedou za tvá práva,
zlo nad dobrem přece nikdy nevyhrává!
Sem, tam... Sem, tam...
Sem, tam... Sem, tam...

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná vybledlý tenký pátý list.
Jen si zapiš řádně za uši,
že dobrým skutkům chvála přísluší.

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná poslední stotisící list.
Že jednoho dne duši zkaženou
chytí, ztrestají a vyženou.

Čáry a kouzla jsou tu, marná sláva,
vítězný boj vedou za tvá práva,
zlo nad dobrem přece nikdy nevyhrává!
Sem, tam... Sem, tam...
Sem, tam... Sem, tam...

Tiché jsou hvězdy

Žabka:
Hvězdy teď tak tiché jsou,
ty dálku svou snad unesou,
já jiná jsem, chci být ti blíž,
nač slova jsou, když dotek necítíš.

Žabka a Ráďa:
Smývá déšť hvězdný prach,
stéká dolů po střechách.
Těžký stín mé srdce zmáčk...
Nebe jen utiš svůj pláč.

Ráďa:
Dokud dálka v nás nám v cestě k sobě brání,
dokud dlouhá noc jen čeká na svítání,

Žabka a Ráďa:
do očí jen mi hleď,
však těžko najdeš odpověď,
nám otázky jen zůstanou...
A hvězdy teď tak tiché jsou.

Vzdálenost světelných let

Ráďa:
Jen hleď k nebesům,
najít se tam dá spousta lepších míst.
Tam líp dá se žít,
mnohem snáz než nám, můžeš být si jist.
Někdy chtěl bych prostě jít za tou září,
někdy strach jen z toho mám...
Hudby hlas, ohně jas,
slunce svit, noci klid,
že nebudu už nikdy mít,
až rozhodnu se odejít.

Já vím, že v dálce nám
se skrývá svět, tak nádherný.
Hlas já slýchávám,
ač vzdálený, mně přátelsky zní.
Stovky světelných let k nám se řítí
jasná zář, co v srdci náhle cítím.
Tady loď má,
tam zas cíl je můj.

Svět svůj dobře znám.
Kdo ví, proč tak často pryč chtěl bych jít?
Už vím, kam se dát.
Tam za tou bránou směl bych svůj sen snít.
Někdy chtěl bych zůstat sám, to mě láká,
někdy strach jen z toho mám...
K nebesům dál jen hleď,
najdeš svou odpověď.
Když vydal bych se na ten let,
jak potom najdu cestu zpět?

Já vím, že v dálce nám
se skrývá svět, tak nádherný.
Hlas já slýchávám,
ač vzdálený, mně přátelsky zní.
Stovky světelných let k nám se řítí
jasná zář, co v srdci náhle cítím.
Tady loď má,
tam zas cíl je můj.

Ještě mám dost práce,
času ještě spoustu mám...

Pak startujeme

Chlapec:
Zpívej a tancuj,
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

všichni:
Zpívej a tancuj,

duchové:
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

Trpaslík:
Vzpomínku krásnou sebou jen si vem,

všichni:
tak už jdem, za chvíli startujem!

Zpívej a tancuj,
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

Zpívej a tancuj,
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

Princ:
Jen ať to loučení se líbí všem,

všichni:
tak už jdem, za chvíli startujem!

Ráďa:
Ať cíl máš blíž a blíž,
ať noc už v zádech máš!

Princ:
Tak už je čas
sbohem ti dát...

Převozník:
Příznivý vítr nám začal už vát...

Chlapec:
Musíme jít,
za chvíli vždyť
už startujem!

všichni:
Startujem!

Zpívej a tancuj,
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

Zpívej a tancuj,
za chvíli startujem,
za chvíli startujem!

Chlapec:
Nám už se pod nohama ztrácí zem,

všichni:
tak už jdem, za chvíli startujem!

Startujem!

Za chvíli startujem!

Jsou tací, kteří zpívají falešně

Žabka:
Vážení pánové, vážené dámy, ctěné publikum,
já teď krátkou píseň zazpívám,
své do re mi fa sol la si jen vám.
Píseň však ne vždy čistě zní,
když se objeví faleš náhle v ní.

Proč nejvíc nahlas bývají,
proč nejvíc nahlas bývají,
proč najvíc nahlas bývají,
ti, kteří falešně zpívají?

Mám krok ladný tak, já chůzi lehounkou mám,
jak jen je krásná nožka má,
kde se země dotýká,
tam vykvete snad růží sad.
Míň však by tu mělo být
černých mraků dešťových,
více slunce místo nich,
však je tu jenom led a mráz a sníh!

Proč nejvíc nahlas bývají,
proč nejvíc nahlas bývají,
proč najvíc nahlas bývají,
ti, kteří falešně zpívají?

Navždy krásní III

Chlapec:
Někde tam, kde hvězdy září
vím, že je tam jedno místo, já ho znám.
Někde mám já psáno v snáři,
že ten přístav čeká dál na mě tam.
Sbohem dám, však zůstávám tu aspoň ve vzpomínkách.
Teď už vím, jak pěkný svět je váš,
když po boku svého přítele máš.
Někdo, vím, čeká tam příjezd můj,
musím plout stůj co stůj
dál a dál jako v básních...
Vím, to je místo mé, svět navěky krásný.
Svůj sen já mám –
chci plout tam k výšinám,
vzhůru ke hvězdám.

Jitřní píseň

Žabka a Ráďa:
Ještě ještě ještě ještě ještě tu zní
kouzelný váš hlas,
hvězda na obloze je poslední,
než ji úsvit zhas.

Dnes večer nás potkal snad zázrak sám,
jak se blíží den
těžko uvěřit, co stalo se nám,
zdál se nám jen sen?

Noční stíny s tmou ztrácí svoji moc,
to noc už svléká plášť.
Jde spát už půlměsíc,
Zem nastaví svou líc,
už v tváři pálí slunce svit,
k nám ráno kráčí,

Ráďa:
kráčí nám vstříc!

Žabka:
Ještě ještě ještě ještě ještě váš hlas

Žabka a Ráďa:
kouzelný nám zní,
jasná budoucnost teď čeká snad nás,
spousta krásných dní...
Svítá...

Ráďa:
Svítá nám...

Žabka:
nám...

Kniha kouzel - finále

Žabka:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
ten duhově barevný zná list –
Tam napsáno je rovnou tisíckrát,
že půda kouzelnou se může stát.

Ráďa:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná nádherně rozzářený list –
jenž vypráví příběh o slečně,
co po střeše tančí statečně.

Žabka, Ráďa, Bábinka:
Čáry a kouzla jsou tu, marná sláva,
vítězný boj vedou za tvá práva,
zlo nad dobrem přece nikdy nevyhrává!
Sem, tam... Sem, tam...

Komisař a Ranař:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná rozechvělý podezřelý list –
Jak po stopě jde jeden detektiv
a vidí to, co nikdy nikdo dřív.

Správce:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná voňavý propečený list –
že samota rve srdce na kusy,
té bábinka už bát se nemusí.

všichni:
Čáry a kouzla jsou tu, marná sláva,
vítězný boj vedou za tvá práva,
zlo nad dobrem přece nikdy nevyhrává!

duchové:
Své místo mít,
kde slyšet dá se zas náš hlas.
Své místo mít,
kde snad se vrátí víra v nás.

Robinson:
Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
zná kovově lesknoucí se list –
v počítači pravdu najde si,
kdo stiskne ty správné klávesy.

všichni:
sem, tam...sem, tam...

Jen ten, kdo smí v knize kouzel číst,
ten tajemně třpytivý zná list –
hvězdy že se na nás dívají,
tančí, smějí se a zpívají...

Čáry a kouzla jsou tu, marná sláva,
vítězný boj vedou za tvá práva,
zlo nad dobrem přece nikdy nevyhrává!
Sem, tam... Sem, tam...

duchové:
Své místo mít,
až rozdělí nás slunce jas.
Své místo mít,
teď sbohem dát už nastal čas.
Své místo mít,
kde vládne mír, kde vládne klid.
Své místo mít,
kde dá se žít, kde dá se snít.